Letošní nej...

Zápisky - Lodní deník - z letního putování po Pádu ......


Vloženo: 26.06. 2015


Ani nevím, jak se stalo, ale byla jsem přemluvena vyjet na dovolenou do Itálie.

A kdyby jen do Itálie… ale na loď! A kdyby jen sem tam na loď… ale BYDLET na loď.. A na moři!

Moc libě mi to neznělo, ale protože mi všechny budoucí skutečnosti byly podsouvány opatrně a postupně a završeny slibem účasti na místní výstavě psů – odvážně jsem souhlasila.

Vyjeli jsme 15. 6. směr Brno, Bratislava, dále Rakousko, kde jsme měli objednaný nocleh. Vyrazili jsme ve 12.00 hod – s dvouhodinovým zpožděním. Po 20 km se Bou poblila…. (pravděpodobně jí Einy vykecal, že mimo dovolenou jede i na výstavu). Do Bou byl vpraven kinedril, my jsme se vpravili zpět do aut a jelo se dál. Cesta probíhala už v poklidu, zastavovali jsme jen na venčení a před 21. hod jsme dorazili do kouzelného penzionu Wolfgruber v Riedingu (cca 60 km za Gratzem). Krásné prostředí, velmi milý personál, překrásný penzion – slibný začátek dovolené.

Probudili jsme se do slunečného rána a před 10 hod jsme vyrazili směr Itálie. Cesta probíhala opět v poklidu. Rakousko je krásná země a Alpy jsou impozantní. Celou cestu bylo na co se dívat. Do Porto Viro – cíle naší cesty-jsme přijeli kolem 17 hod. , kde nás čekal pracovník společnosti, která nám pronajala loď.

16. červen
Nalodili jsme se kolem 17 hod. Martin – zmiňovaný pracovník – nám předal loď, včetně zkušební plavby a my se mohli zabydlet. Loď je úžasná!!! Sice chvilkami na sebe narážíme a máme problémy se vzájemně vyhnout, ale jsme nadmíru spokojeni. Prostorná paluba s bílými koženými sedačkami a 2 kajuty. V přední kapitánské křeslo s „kormidlem“, kuchyňka, rozkládací gauč (opět bílá kůže), wc+sprcha. Druhá kajuta – dvě rozkládací pohovky, nad nimi sítě, pod zadním oknem úložné prostory.Celá kajuta je pak prosklena se vstupem na zadní můstek a žebříkem na střešní prostory. Jsme nadšeni! Spát odcházíme poměrně pozdě, protože … protože kluci si museli hned nahodit, protože přišel i Martin, protože se otevřela lahvinka.. dvě……….

17. červen
První italské ráno.. Slunce zalilo přístav, azurová obloha slibovala krásný den. Pejsky jsme vyvenčili brzy ráno na nedaleké louce, která byla ještě vlhká rosou. Nádhera… Posnídali jsme na lodi a vypluli. Vydali jsme se deltou Pádu až k moři. Pejskové zvědavě nakukovali přes palubu a my si vychutnávali plavbu u šálku kávy. Měli jsme „holiday“. Kolem poledne jsme dorazili na pláž na ostrov „Kejikovo“, který byl slavnostně věnován rodině Ostrých… Pláž byla liduprázdná a my se vyřádili dosyta. Psi se cachtali v moři, my se brouzdali, sbírali kraby a zkoumali pobřeží. Pozdě odpoledne jsme zvedli kotvy a chystali se vyplout. Kapitán u kormidla, 1. důstojník na zadním můstku, mezi nimi „spojovací kabel“ a Vladimír ve vodě před přídí nachystaný loď odstrčit od břehu. Jako dobře fungující stroj jsme se ujali každý své povinnosti a loď se hnula. My na lodi jsme jásali, jak jsme dobří, ne tak Vladimír, který stále poctivě strkal loď a šel a šel… až byl ve vodě po pás.. po ramena… Tu nám došlo, že by měl naskočit taky. Ovšem… nešlo to. Jednu nohu na palubu dostal, druhou už ne. Vystřídání pravé a levé nohy nepomohlo, nešlo to ani bokem, ani útokem vpřed. A loď se vzdalovala do hloubky i s Vladimírem. Když už se začal panicky škrábat na příď ve snaze zachránit holý život a odjet s námi, neodolala jsem a začala jeho boj natáčet. To se však ze strany Vladimíra nesetkalo s pražádným uznáním a jeho vřískot a nadávky přivolaly 1. důstojníka. Ta zanechav zadní můstek svému osudu, drapla Vladimíra za plandající nohu, kterou se zrovna snažil přicucnout na loď a táhla a táhla. Marně. Zkusila tedy za druhou nohu, pak za kus kalhot, pak za ruku, tričko – co jí padlo pod ruku. Nutno podotknout, že při Vladimírově váze cca 100 kg a váze Evelinky 50 kg hrozilo, že Vladimír nebude ve vodě dlouho sám. Muž přes palubu ječel, klel, spílal, funěl námahou, visel na přídi jako žok, občas se snažil propašovat aspoň nohu na palubu, leč moře ho jen tak pustit nechtělo. Radostně si šplouchalo, chechtalo se, Evelin ruce už o půl metru delší, neustále šmátrající po Vladimírovi, ten polorozpadlý námahou, já smíchy. Když už naše statečná Evelinka seznala, že s tímhle břemenem si neporadí a já jí nepomůžu, dala se do volání o pomoc Ale to už i kapitán uznal situaci za vážnou, opustil kormidlo a hnal se s rukama napřed, aby se zaháknul někam do Vladimíra. Ten visel na přídi jako třetí balon (dvě bojky už loď měla), Evelin s Pavlem drželi každý jednu končetinu a všichni tak silně připomínali „Jak tahali řepu“. Psi nastoupení v řadě nevěřili svým psím očím. Opravdu se nedalo přestat natáčet….. Za jekotu, řevu, smíchu a chechotu všech zúčastněných se Vladimír nakonec přece jen vzchopil a za příslib vychladlého pivča se za pomoci ostatních přece jen vyškrábal na palubu. Dosednul mezi „vrátka“ a sdělil nám, že my pitomci bysme ho klidně nechali utopit!!! Vděčnost tedy žádná… Vladimír lezl po palubě vyčerpáním, my smíchy. Vše dobře dopadlo, utopily se jen cigára se zapalovačem. Šťastni přešťastni jsme vypluli. Měli jsme namířeno do přístavu Porto Barricata. A tam jsme taky dopluli. Cestou nám Evelin připravila hezké překvapení v podobě úžasné pirátské vlajky, kterou kapitán ihned nainstaloval na střechu, kde se pyšně dmula. Vjezd do přístavu byl impozantní. Do ohraničené „brány“ coby vjezdu jsme se trefili. Na určené místo – mola – už ne. Ač jsme všichni byli na svých místech – kapitán za kormidlem, 1. důstojník na zadním můstku, mezi nimi spojovací kabel, který hlásil vše od kapitána k důstojníkovi a zpět a odstrkovač s odstrkovadlem na přídi, udělali jsme cestou „vlnku“ a trefili příď nějaké nafoukané lodi, která tam stála. Způsobená rána přivolala pracovníka přístavu (nebo majitele?), kterému se sice Pavel ihned omluvil, ale který nás už nespustil z očí, dokud jsme nezakotvili. A to dotyčný nevěděl, že když jsme ráno vyjížděli z našeho domovského přístavu, tak jsme nějak trochu zapomněli odpojit loď od prodlužky na elektriku a plánovaný elegantní odjezd se změnil v cukání a zmítání celé lodi. Naštěstí se objevil Martin a problém odstranil. To kdyby dotyčný věděl možná by nás do přístavu ani nepustil… Docela snobský přístav s menšími i většími loděmi z mnoha států, každá pyšnící se vlaječkou své země. Hned vedle pěkná restaurace s posezením téměř na molu a kousek dál přepychový kemp. Večer jsme strávili na lodi – kafíčko, křížovky, kniha, pozorování života v přístavu – měli jsme holiday. Kluci šli ještě na pivo a aby dnešní večer byl ukončen stylově – v duchu celého dne – při zpáteční cestě spadl Pavel do žumpy!!! Tedy jen jednou nohou, ale za to vyfásnul modřinu jak prase a taky tak vypadal. Opravdu výživný den!

18. červen
Stále jsme nadšeni. Loď úžasná! Vlivem nedostatku místa na počet lidí a psů, každému členovi přibylo několikero modřin. Nálada mezi posádkou je skvělá, počasí velmi teplé, pejskové stále častěji hledají stín. Dnes je sobota a ze snobského přístavu jsme vypluli na další opuštěný ostrov. Nezapomněli jsme se odpojit a přístav jsme opustili, aniž bychom něco pobourali. Jsme prostě úžasní!! Ostrov nám nabídnul opět krásnou, liduprázdnou pláž, kterou jsme si maximálně užili. Nabídnul nám ovšem taky místní vegetaci, která sestávala z velmi tvrdých a neskutečně pichlavých bodláků a osin, které jako špendlík se dokázaly zapíchnout hluboko do kůže. Co to udělalo v psím kožichu….. není nutné popisovat. Jsme si jisti, že osiny budeme obírat ještě v Česku. Příjemnou plavbou jsme se dostali zpět do domovského přístavu, kde jsme s Evelinkou začaly chystat pejsky na zítřejší výstavu. Vedro a únava se začíná projevovat – pejskové svorně odchází molem nahoru zpět do České republiky, svorně brumlajíc co to ty páníčky napadlo. Vladimír večer nevidí zavřené dveře z kajuty na palubu a překvapivě – a hlučně – jimi prochází! Pavel se tak chechtal, že málem přepadnul přes palubu. Přibylo pár modřin, ale stále jsme šťastní!

19. červen
VÝSTAVA
Tentokrát bylo ráno krušné. Po třetí padla věta – tak tohle byla ta nejhorší noc!! Ale i když byla nejhorší, nedospali jsme a vstávali už v 6 hodin! Výstava se konala v asi 80 km vzdálené Argentě. Místo jsme našli bez problémů a po mírných zmatcích i svoje kruhy. Kolie měl posuzovat Franco Ferrari, ale jak jsem se u kruhu dozvěděla, posuzovat kolie bude Anna Albrigo. Evelin prohlásila ať se nedivím, že je vše jinak, to jsou prostě Italové. Tedy jsem se nedivila, postavila klec a začala s přípravami. Protože všude dokola pražilo slunce a bylo opravdu velké vedro (zastíněná místa byla totálně obsazena), „ubytovala“ jsem klec s pejsky za zadní zdí venkovního občerstvení. Sotva jsem začala s česáním, vylítnul silně naštvaný číšník a vztekle na mě drmolil. Rozhazoval rukama, abysme okamžitě vypadli. Dobře… nemuselo se mu líbit, že na nás jde vidět od pultu a nedejbože třeba i chloupek ulítne (česali všichni kolem). Sundala jsem psa z klece na zem, spustila se na všechny čtyři a pucovala ho téměř tajně. Trvalo cca 10 min – vzteklej Ital přiběhl znovu a celý výstup se opakoval. Nezbývalo, než se opravdu přesunout o kus dál na plné slunce. Mezi tím se dostavila rozhodčí a moje „čidla“ okamžitě nahlásila, že budou asi problémy. Před námi šlo asi 15 borderek, takže jsem mohla odpozorovat, jakým způsobem posuzuje, jak je vše organizováno a event. jaké má rozhodčí „oko“. Měla podstatně jiné než já. Vždy vybrala jinak. Např. 2 psi v kruhu – jeden překrásný hnědý borderák, krásně rostlý, nádherná srst, předváděl se jako profík, stál jako socha. Proti němu černobílý pes, takovej malej chroustík, neustále se drbal, nepostál, neběhal jak měl. Dle mého názoru to bylo jasné. Ti dva se vůbec nedali porovnávat – hnědý pes jasný vítěz. Zvítězil ten druhý. Bylo to tak okaté, že jsem pojala podezření, že psovod je její známý. A takto podobně probíhalo posuzování borderek. Potom přišly na řadu kolie. Byly tam pouze dlouhosrsté, kraťanda ani jedna. Nejdříve šel do kruhu Nýmo. Velmi pečlivě ho prozkoumala, prohmatala, nechala běhat do kruhu a do rohu a potom mi řekla něco ve smyslu, že má krátký ocas nebo tělo – tomu jsem nerozuměla. Avšak ani jedno není pravda. A poslala mě pryč, aniž bych se dozvěděla nějaký výsledek. Potom šel do kruhu Bengee. Proti němu zlatý pes, ale byl ustrašený, při pohybu dost tahal na vodítku, ale co mě nejvíc překvapilo – neměl ocas!!!! Teda měl jen takový kousek, co mu přikryl prdelku. Takového psa jsem na výstavě ještě neviděla a pomyslela jsem si, že u nás by zřejmě ani nebyl na výstavu připuštěn a zřejmě ani uchovněn. Svitla mi naděje na šance Bengeeho. Ale ouvej – na druhém konci vodítka byl onen psovod, který měl černobílého borderáka-chroustíka. Naděje zhasla. Jak to dopadlo? Bezocasý pes V1 CAC, Bengee druhý – bez titulu (to jsem se ovšem dozvěděla až na závěr celého posuzování z posudkového listu), v kruhu se nic neřekne… Čekala jsem tedy dál, co bude… Pejskové v kleci, na plném slunci, snažila jsem se jim dělat stín, jak se dalo, ale moc to nešlo. Nepochopila jsem jejich systém vyhodnocování… U nás CACové jdou o Národního vítěze a ti o BOBa. Tam byl chaos, kdy byli vyvoláváni psi hned takoví, hned jiní, běhali proti sobě, něco se vyhodnotilo, nevěděla jsem co, prostě jsem se v tom nevyznala a jen čekala. Pak vyvolávali psy o BOBa a kdyby mě jeden z vystavovatelů neupozornil, tak bych nevěděla, že mám s Nýmem nastoupit. Kde se nás tam vzalo 6 – nevím. Běhali jsme kolečka a vždy po dvou kolech byl 1 pes vyřazen. Zůstávali ale v kruhu opodál a ostatní znovu běhali. Pořád jsem nechápala, co to vlastně znamená. Po celém zdlouhavém vyřazování zůstal nakonec Nýmo a modrá fena. Už jsem ty kolečka ani nepočítala. Rozhodčí se tvářila, jakože se rozhoduje a neví.. neví… ale já jsem věděla. Cizinci by BOBa nedala – to mi bylo jasné. Když nám bylo ukázáno, abychom běželi ještě do rohu a zpět, Nýmo už toho měl plné kecky a tak se naprdnul, že mě předběhl o krok a doslova vyjel po té modré feně. A bylo rozhodnuto.Fena dostala BOBa, Nýmo facáka. Ale vcelku jsem se mu nedivila. No – zkusili jsme opět jinou výstavu a posbírali další zkušenosti. Sbalili jsme se a odcházeli. Když jsem míjela venkovní občerstvení, u zadní zdi bylo plno vlčáků, kteří se chystali do kruhu….. Vzteklej Ital nikde. Mimochodem – já a Evelin jsme byly jediní zahraniční vystavovatelé!!! A já osobně z této výstavy dobrý pocit nemám. Ještě jsem nechala Nýmovi zapsat výsledek do PP – to taky nedělají, ale pochopili, co chci. Italové mají specielní „modré knížečky“, které musí předložit při každém vstupu do kruhu a kam se jim zapíše každý výsledek (ať si to přejí nebo ne). Kartičku CAC a NV jsem neobdržela, protože k těmto titulům se nic takového nevydává. Teprve až BOB obdrží červenou kartu a kokardu. S Evelin jsme ještě prošly stánky(asi 5 jich bylo) a odjeli jsme všichni zpět do přístavu. Ó jak nám tam bylo krásně. Den byl namáhavý, náročný, ale večer na lodi vše vynahradil.

20. červen
Dnes nás čeká noční lov sumců s přespáním v zátoce.
Po konstatování – tak tohle byla nejhorší noc – jsme šly s Evelinkou venčit. Sice nádhera…. ale to vedro…… Kluci se vydali na nákup potravin a i když se na zpáteční cestě ztratili, nakonec jsme v pořádku vypluli. Opět nádherná plavba + focení, kafíčko, odpočinek, šplouchající moře – holiday. Do kanálu Bora jsme dorazili v podvečer a hned se začala navážet návnada malým motorovým člunem. Bylo to krásné, tiché místo a večer i noc byla kouzelná. Kluci bděli celou noc, sumci ale také a chytit se nedali. Pouze dva zbloudilí cejni se nechali nalákat a tak budou k večeři!

21. červen
Posádka stále ve skvělé náladě. Každý člen obdržel asi 20 modřin navíc, psi stále odchází směr Česko. Noci jsou stále kratší a horší, značné vedro a klimatizace má každou chvilku siestu. Večerní a ranní nálety komárů jsou vražedné. Slunko pálí ani ještě nevylezlo a pejskové se dožadují venčení v 5 ráno… Docházíme pomalu ke krutému zjištění, že v Itálii se asi nevyspíme… Kluci stáhli udice, sbalili jsme se a vypluli k domovskému přístavu. Dnes máme v plánu Benátky!! Ještě před odjezdem do Benátek se konala válečná porada, kde bylo odsouhlaseno prodloužení naší dovolené o 1 den. Všichni plavčíci – psi – byli proti, ale kapitán měl dva hlasy, takže byli přehlasováni. Po naprosto skvělém haláslé, které uvařil Pavel, jsme vyjeli do Benátek.

VENEZIA - BENÁTKY
Benátky jsou překrásné…
Přijeli jsme autama, které jsme nechali na obrovském krytém parkovišti v přístavu. Na nám. Sv. Marka nás přepravila feryboat. Čím více jsme se blížili k cíli, potkávali jsme nejen nejrůznější lodě, včetně obrovské americké Royal Prince, ale i luxusní hotely, úžasné kavárničky, ale především stopy historie. Nevěděli jsme, kam se podívat dřív!! Do centra Benátek jsme dorazili naprosto okouzleni. Cestou na nám. Sv. Marka jsme procházeli kouzelnými uličkami, po můstkách, pod nimiž pluly gondoly, Nakukovali jsme do krámků, jejichž styl nás uváděl v úžas. Prodejci z krámků a majitelé luxusních kavárniček postávali před vstupem, tísnili se s turisty a lákali je k návštěvě nebo k nákupu. A najednou jsme stáli na náměstí před chrámem Sv. Marka….Je nádherný!!! Chvíli jsme poseděli a „nasávali atmosferu“, potom obešli celé náměstí, poslechli si zvony a také několik hudebních skupin, které hrály v kavárničkách. Všudypřítomná historie nás obklopovala na každém kroku. Pomalu jsme však museli myslet na návrat, protože poslední fery jela po 23. hod. A protože zbývala ještě chvilka času, zašli jsme do krajní kavárny, abychom si dali kafe. Sedli jsme si k nejkrajnějšímu stolku, mimo ostatní hosty – to proto, že psi byli s námi a víme, jaký problém to v Itálii je….. I přesto naše počínání číšníka tak rozčílilo, že na nás křičel přes půl lokálu, máchal rukama, posílal na nás hromy blesky a když vztekle třísknul jídelním lístkem o nejbližší stůl, odešli jsme. Vše trvalo snad 2 minuty, ale v nás tento výstup zůstane napořád. Nebyl první v Itálii. Potomci Romula a Rema, odchovanců vlčice, psy téměř nenávidí….! Problémy s pejsky byly i na fery… Dobře, chápali jsme a přizpůsobili se požadavkům. Psům jsme dali náhubky (ač zrovna s námi na fery pluli 2 místní psi bez náhubku…), protože nám bylo velmi razantně naznačeno, že pes bez náhubku se k fery nesmí ani přiblížit. Natož nastoupit. Když pak během cesty si Bou náhubek sundala, v momentě u nás stála průvodčí a posunkem přikázala tento obrovský prohřešek napravit. Fery skřípala, bouchala, v každé „zastávce“ narážela, třískala o nástupiště, chvilkama to bylo nesnesitelné pro lidi, co pak pro psy. Byli hodně vyděšeni a Bou se třepala tak, že se nedala uklidnit. Po výstupu se cestou na parkoviště přece jen trochu zklidnili a o půl 2 v noci jsme dorazili na loď. Unavení a ospalí. Přesto však – Benátky jsou překrásné!

22. červen
Vedro! Úmorné vedro se změnilo v ještě úmornější vedro. A tohle byla ta nejhorší noc….Italské radio RAI hlásí varování před dnešním sluncem. Dnes jsme chtěli navštívit nedalekou ptačí rezervaci, ale psi už odmítali jakýkoliv pohyb. Vedro zmáhalo nejen moje chlupatce, ale i nechlupatou Bou. Po nákupu potravin (kdy jsem se pro změnu ztratila já s Vladimírem) jsme opět vypluli na moře. Chládek na lodi, vítr „v plachtách“, tohle už bylo příjemné. Pavel našel pěkné místo k lovu sumců, kousek od německé lodě, která na ně měla políčeno taky. Konečně jsme slyšeli „pukání“, které má sumce přilákat. Ale opět jsme nic nechytli. Vůbec nám to nevadilo – není důležitý cíl, ale cesta. A to bylo nádherné. K večeru jsme zakotvili u opuštěného ostrova –úžasný klid, jen šplouchání moře, pohoda – holiday. Po večeři sčítání modřin a povinný sběr bodláků a osin… a zase byl večer a další den pryč. Usínali jsme za světelné show blesků ze vzdálené bouřky.

23. červen
Dnešní den máme navíc. Posádka stále v dobré náladě, pejskové už méně. Protože odliv byl obrovský, loď nám zapadla do bahna a zůstali jsme na suchu. Když jsme zjistili, že na příliv bysme čekali hodně dlouho, začali jsme loď vyhrabávat. Vším, čím se dalo. Mohli jsme očekávat lecos, ale že budeme vyhrabávat loď hrníčkama na kafe…… to nás opravdu nenapadlo. Ač neuvěřitelné, částečně jsme loď opravdu vyhrabali, částečně odžduchali do větší vody a VYPLULI! Plavba do domovského přístavu byla naše poslední. Čekalo nás už jen balení, úklid lodi, poslední venčení, poslední noc.

Při nalodění jsem neměla tušení, nevěděla jsem, jak kouzelná může být plavba na lodi. I každá ta nejhorší noc byla vlastně krásná, kdy jsme spali jak na obrovských peřinách, které se občas houpaly, uspávalo nás šplouchání, budil zuřivý pískot komárů, proplouvání Delty Po bylo romantické a káva na palubě tak lahodná. Teď už to vím.

Naše mořské holiday končí a s ním i tento deník.

24. června odjezd do Rakouska, zde nocleh a 25. června ve večerních hodinách dojezd domů.

Závěrem lze jen konstatovat, že i přes nálety krvelačných komárů, klimatizaci nacházející se neustále ve stavu siesty a naprostý deficit spánku, se naše výprava maximálně vydařila, problémy se nám vyhnuly, zdraví neopustilo a skvělá nálada zůstala po celou dobu. Mimo posbíraných nepočítaně modřin, jsme posbírali nepočítaně zážitků, které si budeme hýčkat a vracet se k nim.

Naši holiday jsme ukončili námořnickým – ahooooj - a……… a začali plánovat další výlety.

Abych nezapomněla:
Kapitán – Pavel
1. důstojník, 2. důstojník - Evelinka
Spojovací kabel – Toni
Odstrkávač+přistrkávač – Vladimír
Plavčíci – všichni psi


Aktuality

Aktuálně z Pádu - berou !...

I když v první polovině týdne proběhlo deltou několik frontálních bouřek se všemi průvodními znaky(vítr, déšt s kroupami , ochlazení), stále berou ! Kapraři si přichází na své, nejsou ojedinělé úlovky nad 100cm a 20 kg ! A při změnách tlaku přišli klientům také sumčí dvoumetrovky. I přes proběhlé deště voda v Pádu nestoupá , zastavilo se pouze oteplování vody na +-18st.C . Z mnoha krásných úlovků minulého týdne musím ale vyzvednout candáta přes 90cm šťastného lovce Kaňky !   

aktualita

... více

Aktuálně z delty Pádu - Lov na živou rybu

Minulý týden se klientům vydařil. A to nejen počasím. Laďa Pavlíček si vytáh osobák 238cm(95kg) a i ostatní bodovali ke dvěma metrům. Předpověď počasí je stabilní, stejně tak i pro nízký stav hladiny Pádu, teplota vody poroste ze současných 18+ st.C. Po stovkách dotazů k zákazu lovu na živou rybu říkám NE! V provincii Rovigo je lov na živou rybu povolen (tedy i u nás v deltě Pádu), všude jinde je zakázán už i několik roků (a stejně se používá).  

 

 

aktualita

... více

Zobrazit všechny aktuality »

Zobrazit archív »